Obvodní soud pro Prahu 3 vynesl 16. července další verdikt v případu dědictví po spisovateli Jaroslavu Foglarovi. Nikoli definitivní. Autor Rychlých šípů zemřel již před pěti lety, soudy však dosud nedokázaly jednoznačně rozhodnout, zda jeho autorská práva zdědí synovec Petr nebo bývalá Nadace Jaroslava Foglara. Zásadní otázka zní, nakolik za to mohou soudy nebo lidé, kteří stojí v pozadí tohoto sporu.
Když jsem v roce 1997, ještě za spisovatelova života, v Reflexu otevřel otázku existence Nadace Jaroslava Foglara, v jejíchž stanovách se objevila formulace o dědictví autorských práv (Jaroslav Foglar mi na diktafon téhož roku řekl, že nadaci nic neodkázal), snesla se na moji hlavu neuvěřitelná kritika. Foglar mi tehdy v Thomayerově nemocnici, kde byl hospitalizovaný s rakovinou tlustého střeva, doslova řekl: „Na to se nepamatuji, to jsem snad ani nepodepsal. Musím se ne to zeptat svojí osobní tajemnice Ludmily Markové.“ Později, snad z popudu svých blízkých, se tento rozhovor pokusil bagatelizovat a tvrdil, že jsem jej vyrušil po namáhavém vyšetření a dokonce mu prohraboval nemocniční stolek – což je samozřejmě nesmysl.
NEMÁME SPOLU NIJAKÉ KONTAKTY…
Téma jsem znovu otevřel po spisovatelově smrti v lednu 1999 na stránkách Lidových novin. Trvalo několik týdnů, než se objevila Foglarova závěť, která skutečně odkazovala veškerý majetek a autorská práva Nadaci Jaroslava Foglara. V té době ji zpochybnil nejbližší spisovatelův příbuzný, synovec Petr Foglar. Jeho argumentace byla celkem logická: o existenci nadace se do doby, než Reflex zveřejnil informace o údajné závěti, veřejně nevědělo a také nepodnikala žádné aktivity. Jaroslav Foglar se k ní příliš nehlásil, v onom jediném rozhovoru na toto téma říká: „Založili jsme ji, ale zatím spolu nemáme nijaké kontakty.“ Což bylo divné, protože ve statutárních orgánech nadace seděli spisovatelovi nejbližší přátelé – předsedou byl Jiří Raba, který Foglara de facto přijal do rodiny, spravoval jeho účty a vyřizoval veškerá jednání s vydavateli. Nemluvě o angažmá samotného Foglara.
V době, kdy jsem se jako redaktor LN zajímal o osud Foglarovy nadace, mě kontaktoval další z jeho někdejších přátel Jaroslav Hanzel. Převyprávěl mi historku o tom, jak v osmdesátých letech pomohl Foglara rehabilitovat, takže mohly znovu vycházet jeho knihy. Na samotný spor o autorská práva to nemělo pražádný vliv, doktor Hanzel se ale ukázal být zajímavým zdrojem informací, z nichž jsem si postupně skládal mozaiku událostí a lidí, kteří se pohybovali okolo Jaroslava Foglara na sklonku jeho života. Cesty obou mužů se rozešly ještě před listopadem 1989. Podle Hanzela proto, že Foglar nechtěl přiznat jeho zásluhy na opětovném vydávání foglarovek. Spisovatel na něj měl dokonce poštvat Státní bezpečnost. To je ale jen Hanzelova verze.
Hanzel mi Foglara popsal jako vesměs nevrlého, nedůvěřivého a chamtivého člověka, který si hleděl hlavně sebe a svého prospěchu. Přesto že jsem chápal jeho určitou averzi ke spisovateli, překvapilo mne, když mi jednoho dne sám od sebe poskytl rozsáhlý materiál, který se zabýval údajnou homosexualitou Jaroslava Foglara. Šlo o lékařskou zprávu na cyklostylu a Hanzel mi ji půjčil na několik dní pod podmínkou, že ji nikomu nesmím ukazovat a nepořídím si z ní kopie. Byla to velmi amatérská analýza, která se opírala pouze o pasáže z Foglarových knih, jeho deníků a vyjádření bývalých členů jeho skautského oddílu, legendární pražské Dvojky. Zprávu jsem Hanzelovi po několika dnech vrátil a ani později jsem se o ní v žádném svém článku nezmínil. Hanzel se mezitím aktivně zapojil do soudního sporu o autorská práva – jako zástupce spisovatelova synovce.
JE JEDNO, KDO VYHRAJE
Když jsem v roce 2002 potvrdil Petru Blahušovi, spolupracovníkovi Reflexu, který tehdy psal materiál Causa Agent Jaroslav Foglar (Reflex 24/02), existenci této „lékařské zprávy“, Hanzel najednou obrátil a začal tvrdit, že žádný takový dokument neexistuje. Následovala sprška trestních oznámení na Blahuše, k nimž jsem musel podávat vysvětlení jako svědek, a nakonec oznámení přímo na mne. Přišlo před čtrnácti dny - tedy dva roky po vydání Blahušova článku, v němž mne cituje v souvislosti s lékařskou zprávou, a pět let poté, co mi ji Hanzel osobně donesl!
K dokreslení situace je třeba říci, že Hanzel mezitím stačil s Petrem Foglarem vyhrát prvoinstanční soud o neplatnosti závěti Jaroslava Foglara, při němž sehrála důležitou roli právě nahrávka rozhovoru ze září 1997, pohádat se s ním a rozejít zlém. Hanzel si náhle „vzpomněl“, že existuje ještě jedna závěť, ve které spisovatel všechno odkazuje nadaci Vize 97 Václava a Dagmar Havlových. Potíž je v tom, že se žádný takový dokument dodnes neobjevil. Nadace Jaroslava Foglara se proti rozsudku odvolala a další soud v září 2003 vyhrála. Následovalo odvolání Petra Foglara, ale soudkyně při nedávném líčení žalobu zamítla pro nesprávnou formulaci.
Spor o autorská práva Jaroslava Foglara se povleče ještě dlouho. Po zkušenostech s lidmi, kteří se kolem populárního skautského spisovatele pohybovali v posledních letech jeho života mám ale stále silnější pocit, že je vlastně jedno, kdo ho vyhraje. Pochybuji už dokonce i o tom, zda mi Jaroslav Foglar před sedmi lety říkal pravdu, když tvrdil, že o žádném převodu autorských práv na nadaci neví. Když se nedá věřit lidem, kteří mu byli tak blízcí, dalo se věřit i Jestřábovi?
zdroj: REFLEX
pro týnku
(Elísek, 22. 11. 2007 7:13)