Skutečný příběh 2
Dlouho jsem byla bez kluka. Kluk mi fakt chyběl, ale pomalu jsem si na to začínala zvykat. Jednou jsem byla u kámošky a ta mě seznámila právě s NÍM... Když jsem ho potkala, objevil se zvláštní, ale krásnej pocit toho, že mám koho uhánět, ale netrvalo dlouho a on byl můj... Tenkrát jsem byla nejšťastnější člověk na zemi a přála jsem si, aby to nikdy neskončilo... Bohužel, stalo se... Ani nevím jak, ale bylo to tu... Nesla jsem to fakt špatně, ale co ce dalo dělat...
Po čase se rány začaly zacelovat... Jenže on se potom znovu objevil. Nejúžasnější lásku svýho života jsem přeci jen tak někam poslat nemohla (pořád jsem ho měla moc ráda), už jen kvůli sobě. Měla jsem pocit, že se moje rány zase zahojily, strávili jsme spolu několik nádhernejch okamžiků a já bez něj dál nemohla žít.
V tý chvíli (podobně jako poprvé) NIC. Najednou neodepisoval a když, tak už tak jinak a ne jako předtím. Tentokrát to ale bylo, jako když vám někdo znovu otevírá všechny strarý rány a sype do nich sůl...
V tom okamžiku jsem si uvědomila, že bez toho kluka nemůžu žít, že s ním jsem poznala kouzlo lásky, ale i že bez něj by nebylo tohle všechno trápení. Kdykoli jsem si na něj vzpoměla, zapíchalo mě u srdce, začaly se slzy valit proudem a přeci tohle všechno stálo ta to. Vytušila jsem, že zase přijde den, kdy mi napíše a kdy se dáme dohromady znova, kdy si řeknem že bez toho druhýho nemůžem žít, protože já miluju jeho a on mě, nebo umí fakt přesvědčivě lhát. Vím,cítím, že ten den přijde. Nesnáším čekání...